Patnáct let se zabývám střední Evropou, takže se mi to píše velice těžce, ale neměli bychom si nic nalhávat. Středoevropská kulturní identita neexistuje.
Existuje cosi jako společné dějiny. Jejich základem, alespoň tady ve střední Evropě, je společný historický prožitek, který nám přineslo rakousko-uherské císařství. To ve svém rámci obsáhlo všechny národy středoevropského prostoru, nebo alespoň jejich části. I když alespoň tady v České republice stále přetrvává pohled na Rakousko jako na „žalář národů“, v objektivní historiografii se už prosazuje pohled na mocnářství jako přinejmenším v jeho závěru překvapivě demokratické, liberální soustátí. A to především co se jeho „předlitavské“ části týče. V Uhersku, „Zalitavsku“, které trpělo snahou o vytvoření jednotného „uherského národa“, to bylo trochu jinak.
Šance na budování
Konec devatenáctého století a první dekáda století dvacátého přinesly proto Čechům, Polákům, Ukrajincům, Chorvatům a Slovincům období stability a šanci na budování svých politických i kulturních elit. Dobu, která se bohužel neměla v některých případech po dlouhá desetiletí opakovat. O tom, jak významné bylo toto období pro Maary, pro něž představuje vrchol jejich tisíciletých dějin, není třeba se šířit.
Přestože se tato doba označuje jako „jaro národů“ a šířící se nacionalismus je jedním z hlavních znaků tohoto období, všechny rodící se národní kultury se vzájemně ovlivňovaly. A to nejen v rámci jednoho státního útvaru, ale i přes hranice, které před oním stoletím byly zcela prostupné. Především pro národní elity nebyl problém působit část života v carském Rusku, vilémovském Německu a prožít ještě pár let v Paříži. A byla to i nutnost vzhledem k tomu, že některé národy, jako Poláci, Ukrajinci, ale i Němci (za něž se pokládali i dnešní Rakušané), byly rozděleny do několika států a jejich kultura se nemohla bez intenzivního kontaktu přes existující hranice dále rozvíjet.
V tomto období byla ukrajinská kultura součástí kulturního středoevropského života stejně přirozeně, jako je dnes slovenská nebo česká. V Haliči se poměrně úspěšně podařilo vyřešit rozdělení existujících institucí mezi Poláky a Ukrajince. I když Poláci díky své silné politické elitě dosáhli v některých oblastech neodpovídající převahy.
Halič se tak stala jak polským, tak ukrajinským „Piemontem“, což je situace v dějinách ojedinělá. Když k tomu připočteme i to, že se stejné území stalo rovněž základem pro židovské obrození a sionismus, je role této části Evropy na přelomu devatenáctého a dvacátého století skutečně výjimečná.
Přestože v českých zemích či ve Vídni se na Halič – a především její východní část – hledělo jako na zaostalou, vzdálenou část monarchie, bylo to dáno spíše tehdejší vyspělostí českých zemí a hlavního města monarchie než civilizačním handicapem Haliče.
Období po první světové válce bylo dobou vzájemného znovuobjevování a popírání společných kořenů. Rozpad Rakousko-Uherska, polsko- -ukrajinské války, včlenění větší části Ukrajiyny do Sovětského svazu – to všechno zpřetrhalo kulturní vazby, které zde byly. Druhá světová válka – s holocaustem, miliony obětí, krutými boji mezi Poláky a Ukrajinci či vyhnáním více než deseti milionů Němců – prakticky střední Evropu zničila.
Jak vězni po odchodu z kriminálu
Fakt, že celý střední region s výjimkou Rakouska byl součástí sovětského bloku, měl na rozvoj středoevropského povědomí daleko menší vliv než společný zážitek z monarchie. Je to dáno hlavně tím, že zatímco Rakousko-Uhersko znamenalo ve svém vrcholném období posunutí některých oblastí monarchie na samou špici evropské kultury, čtyřicet let komunismu byl propad. Byla sice lepší období – konec šedesátých let v Československu, pár let chruščovovského tání a perestrojka v Sovětském svazu, období uvolnění v Polsku a Maarsku –, ale celkově se dá říci, že to byl v souhrnu pád, doba temna. Společného temna. Dokonce i hranice mezi státy komunistického bloku byly často neprostupné. Hlavně pro představitele režimu nepříjemné kultury.
Po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu jsme se od sebe vzdálili tak, jak se vzdalují vězni po odchodu z kriminálu. Visegrád i se svým kulturním fondem je sice chvályhodnou, přesto však svým dopadem omezenou snahou obnovit středoevropský rámec kultury. Kultury, která dnes musí vzdorovat globalizaci Harry Potterů, amerických akčních filmů a jiné popkultury. Ukrajina a ukrajinská kultura je pro obyčejného Čecha nebo Maara daleko vzdálenější než čínská kinematografie.
Jedinou záchranou je vzájemná turistika, která se rozvíjí stále více. A skvělé je, že především mezi mladými lidmi. Když Slovák přijede do Lvova, pochopí že tato země je mu blízko. Daleko blíž než mrakodrapy v Šanghaji. Takže nelamme hůl. Středoevropská kulturní identita není, ale třeba ještě někdy zase bude.
Comments