Jedu si tak před několika lety z Vídně do Budapešti a pak dál na východ, nebo spíše na jih, i když na jih od Budapešti je vlastně také Východ, protože ten, jak všichni dobře ví, začíná již na předměstí Vídně – za slavnými Metternichovými sady. Tak tedy jedu tím „orient expresem“ do Bělehradu, Sofie a dále – do Asie, Afriky a možná i Latinské Ameriky – prostě do exotických krajů, jejichž hranice lze v evropských mentálních mapách jen stěží přečíst a jež se dodnes označují tradičním středověkým termínem „krajina lvů“.
V Panonské nížině je hic, v půlce května opravdu dost nezvyklý, zato zcela typický pro Východ, jenž je po celém světě vyhlášený svými mrazy, samumy a tropickými dešti. Ale klimatizace ve vlaku funguje, jak má, a tak nám v této kapsli ready-made nic nechybí.
Listuji si v ne příliš zajímavé knížce a bezděky naslouchám rozhovoru dvou svých spolucestujících, z nichž se z jednoho vyklubal Bulhar a z druhého Srb. Každý mluví svým jazykem a pro zlepšení komunikace si pomáhají náruživou gestikulací, díky které jim celkem dobře rozumím i já. Bulhar se zjevně považuje za znalce Východu, a tak vypráví svému sousedovi o Moskvě a Sankt Petěrburgu, Novosibirsku a Novorosijsku a pak, myslím, o Novorybinsku nebo Novorepinsku, o tamních podivínských obyčejích, ale především - o neskutečné korupci. „Představte si, že je větší než u nás!“ pronese pateticky Bulhar, na což Srb jen nevěřícně kroutí hlavou.
„A žádná demokracie,“ pokračuje, „Putin se tam chová jako car. Ale to ještě nic není proti Bělorusku. Tam je taky diktátor…“ na chvíli se zamyslí, „Ševčenko!… Takže, ten dokonce zakázal slovo prezident! Jakože prezident je jen jeden. A ostatní - třeba prezident klubu nebo společnosti – nesmí ten titul používat!…“
„Co je to za blázna?!“ smutně si povzdechne Srb.
Dál je už neposlouchám. Představuji si nebohého Srba, který třeba někdy zavítá do Kyjeva a před univerzitou uvidí památník Ševčenka. A co čert nechce, uvidí je po celé Ukrajině. Jistě si pomyslí, že pochopit tyhle Ukrajince – dokonce ani pravoslavným bratrům Srbům – jednoduše nejde. Nemluvě už o nějakých poddaných Jelisavety nebo Gustava-Adolfa!
Naštěstí mí spoluobčané žádný památník „běloruskému diktátorovi Ševčenkovi“ nebo-li Aljaksandrovi Lukašenkovi, kterého si srdečný bulharský orientalista spletl s klasikem ukrajinské literatury, či spíše s jeho populárnějším fotbalovým jmenovcem, ještě nepostavili. (Ale copak vy jste si nikdy nespletli Čakramurti s Čakravorti? Slovinsko se Slovenskem? Rusko s Rusí? Niazova s Nazarbajevem? Rachmonova s Rašidovem? Karimova s Kebabovem?) Mí spoluobčané zatím nepostavili památník diktátorovi dokonce značně oblíbenějšímu na tomto území – Vladimíru Putinovi, i když toto – vpravdě maloruské – nedopatření by v podstatě bylo ještě možné napravit.
Mí spoluobčané jsou ve své podstatě totiž lidé rozvážní. Žijí v jiném historickém čase, i když je celkem možné, že jak se patří na pořádné orientálce, jde spíše o život mimohistorický. Místo památníku by jistě raději nosili hlínu na kurhany, dělali zářezy do dřeva nebo vypalovali své zbožňované idoly poté,co je v téže hlíně usmažili. Ale prokletí kolonizátoři je naučili stavět pomníky, takže teď mí drazí spoluobčané, jako všichni neofité, prokazují v tomto směru nevšední houževnatost. Památníky Ševčenka ve všech městech a městečkách totiž kompenzují potřebu vydávat, kupovat, a především číst dílo národního klasika a vlastně i jakákoli jiná díla. Památníky Lenina, vybudované trochu dříve a rovněž rozeseté po všech městech i městečkách, a dokonce i vesnicích, vykonávaly ještě mnohem důležitější – přímo kosmicky regulační – funkci: zajišťovaly běh života, jeho cykličnost, chránili mytický svět před dějinami a jejich nevyhnutelnými zlomy, revizemi a traumaty.
Pomlouvači tvrdí, že památníky Lenina a ostatní komunisticko-kolonialistické atributy, kterými je dodnes tak štědře zasypána naše zem, jsou takovým svérázným projevem ukrajinského masochismu, který Mykola Hohol popsal už před dvěma sty lety. Ve svém románu „Noc před Božím narozením“ autor totiž popisuje epizodu, kdy kozáci, poté co přijeli do Petěrburgu, padají na kolena před imperátorkou, a tím ji samozřejmě uvádějí do rozpaků. „Povstaňte, prosím,“ říká ona. „Nikdy,“ odpovídají kozáci, „raději umřeme, matko, ale nevstaneme!“
Pomlouvači si totiž myslí, že pro těžce traumatizovanou koloniální mentalitu má zachování koloniálních atributů psychoterapeutický účinek: umožní domorodcům uvědomit si, že několikasetleté koloniální znásilňování nebylo ničím jiným než normálním slušným životem. Možná že ten život nebyl šťastný, ale zato byl zcela legitimní. V daném kontextu se všichni tito Leninové mohou jevit jako rodinná alba, která by bylo škoda vyhodit. No, přeci i když byl pantáta pěkný protiva, byl to jednou „legální pán“. Třebaže bil, ničil a mořil hladem, ale cožpak na smrt?
Pomlouvači asi nečetli australského ukrajinistu Marka Pavlyšyna, který u našich podivínských nebo, jak říkají někteří, obludných voličů moudře vypozoroval projevy specifické postkoloniální „tolerance, kompromisu, minimalizace maximalismu a rozšiřování sféry možného“. Ba co víc – vypozoroval u nich projevy specifického místního postmodernismu. Tak například by se mohlo zdát, že ukrajinská vláda neuskutečňuje velmi potřebné ekonomické reformy, ale ve skutečnosti se jedná pouze o „postmoderní nechuť k teoreticky opodstatněným experimentům, které by však mohly prohloubit sociální diskomfort“. Nebo například bychom si mohli myslet, že ukrajinská vláda lže, beze studu se vytáčí jak ve vnitřní, tak i v zahraniční politice. Ale ve skutečnosti tady jde o „postmoderní uvědomění si relativity všech pozic, připravenost přehodnotit všechny postoje, dokonce i pomocí prvků parodie a hry“.
Prostě, Ukrajina díky postkomunistům přešla z antemoderny přímo do postmodernismu a v tomto kontextu je fotbalový génius Andrij Ševčenko tím nejdokonalejším zosobněním ducha postmoderního národa, nebo vlastně společenství – protože o jakých národech může být řeč v postmodernismu? No a fotbalové koledy, které skandují šťastní fandové cestou ze stadionu - vždy to je ve své podstatě náš postmoderní Kobzar, naše Iliada a Odyssea, naše písně Sidovy o Rolandovi, náš domov i matka a samozřejmě i náš pochod knížete Igora proti Polovcům.
V tomto kontextu i hoholovští Záporožci mohou sloužit jako příklad zosobnění našeho postmoderního ducha. Vždyť ta jejich nechuť vstát z kolen, to je přece nadevše jasné uvědomění si „relativity všech pozic“ a samozřejmě také „připravenost přehodnotit všechny postoje“. No a měšťák Špak z komedie „Še - menko-denščyk“ Hoholova současníka Hrycka Kvitky-Osnovjanenka by se vůbec měl stát emblematickou postavou postmoderní Ukrajiny. Vždyť právě on měl ten zvyk, tedy kromě celé řady jiných roztomilých zvyků, že zásadně nečetl čerstvé noviny: pochopitelně proto, aby se zbytečně netrápil neznalostí a nepředvídatelností běžných událostí. Ten ještě před Baudrillardem věděl, co jsou to simulakry, a dlouho před Fukujamou zase, co znamená konec dějin. Kyrylo Petrovyč Špak si čerstvé noviny vždy pečlivě ukládal, aby si je pak po roce mohl přečíst všechny najednou, a tím pádem se dověděl nejen to, co bylo, ale také to, co bude: „Když si přečtu po roce všechna čísla najednou, cítím plné uspokojení nad tím, že vím, jaký co vzalo konec. Například,“ dělí se se svou moudrostí se sousedem, „kromě zpráv z fronty rád sleduji i rodinné události v Evropě. Tak kupříkladu čtu, že se nějaký princ oženil, a jestli se vy, Osype Prokopovyči, deset měsíců trápíte nevědomostí, já se ještě tentýž večer dozvím, co jeho mladá žena porodila a jak se nemluvně jmenuje.“
Osobně jsem přesvědčen, že se v každém Ukrajinci skrývá takový Kyrylo Petrovyč Špak, který přes všechno naléhání svých sousedů a pokusy o jeho vtažení do hovoru o posledních událostech vždy moudře odpoví: „Chraň Bůh, o čerstvých novinách nemůže být ani řeči. Vždyť já si ještě nepřečetl ty z loňska!“
Ale kromě přísně postmoderního chápání času a historie vůbec byl Kyrylo Petrovyč Špak synem své doby, tedy možná ne úplně té své, ale trochu dávnější, raně modernistické, která se, jak je všeobecně známo, na Východě zakonzervovala a přetrvala do dnešních dnů. Kromě řady jiných roztomilých zvyků se Kyrylo Petrovyč Špak vyžíval v neustálých soudních přích – kvůli zmláceným slepicím, sousedovic psem zakousnuté huse, cizím dobytkem spasené trávě a samozřejmě kvůli mezi, kterou maloměš ácký soused zákeřně porušil. Vyžíval se v tradici, která, dovolím si připomenout, v sousední Moskoviji chyběla. Tato tradice totiž pochází z na svou dobu docela pokrokového právního systému, který na ukrajinském území existoval v 16. a 17. století, tedy v době, kdy tato země ještě nebyla Maloruskem, ale prostě Rusí v mezích polsko-litevské Rzeczi Pospolité. Ukrajinští historici počínaje Hruševským neustále připomínají sice dávný, ale dnes ne úplně zřejmý fakt – totiž to, že Ukrajina „žila celá staletí životem a ideami Západu“, „v něm čerpala kulturní prostředky, od něj přebírala své kulturní vzory“. Ukrajinští historici samozřejmě přiznávají i to, že „Západ“ přicházel na Ukrajinu „především v polském kabátě“ a jeho kulturní mise se zde uskutečňovala v první řadě prostřednictvím „polské varianty katolické kontrareformace“. A jak píše harvardský bizantolog Ihor Ševčenko, jedním ze základních rysů ukrajinských kulturních vztahů jak s Východem, tak i Západem byla bohužel „absence přímého kontaktu s originálními prameny… Západní kulturní hodnoty sem přicházely přes zprostředkovatele… Druhořadost ukrajinské kultury znamenala také její slabost“.
Pro Polsko byla Ukrajina bezpochyby málo evropská, ale stejně tak byla pro Moskvu málo ruská. Ukrajina měla svůj Staendestaat a Magdeburské právo, rozvinutý soudní systém a místní samosprávu, měla školy a kolegia podle polských, či spíše jezuitských vzorů, měla svou šlechtu, která zasedala v polském sejmu a čas od času si vybírala krále, takového šlechtického prezidenta, a konečně měla svou církev, která neměla nic společného se státním aparátem, tak jako v Rusku, ale která byla spíše institucí založenou na občanské společnosti. Nic podobného v orientální despocii, zvané Moskevským carstvem, nebylo, stejně tak jako to nebylo ani v mongolsko-tatarské Zlaté Ordě, podle jejíž vzorů se carstvo formovalo.
Proto muselo nutně dojít k civilizačnímu konfliktu mezi tím kouskem Rzeczi Pospolité, nyní zvané Ukrajinou, a Moskovijí, která se z časem proměnila v Rusko. Došlo k němu v podstatě už na samém začátku roku 1654 v Perejaslavi, malém městečku na levobřežní Ukrajině, kde hejtman Chmelnický, po únavné šestileté válce s polskými katolíky, přijal protektorát sousedního pravoslavného vládce a podepsal s ním odpovídající smlouvu. V duchu své doby složil přísahu věrnosti caru Alexejovi a požádal jej o podobné gesto, tj. přísežné ztvrzení práv a svobod kozáků, jinými slovy, uznání autonomie kozáckého kvazistátu, nazývaného Heťmanščynou. Tehdy vlastně došlo k prvním ukrajinsko-ruským rozpakům. Car prostě nebyl s to pochopit, o co těm Ukrajincům vlastně jde. Pro Chmelnického, který sice na jedné straně neúnavně bojoval s katolíky, ale na straně druhé byl naskrz prosáknut jejich vzděláním a kulturou, jejich civilizačními kategoriemi neboli, jak se dnes říká, diskurzem, byla smluvní dohoda mezi panovníkem a poddanými absolutní normou. Pro moskevského despotu stejně jako pro zlatoordské chány podobné vztahy nebyly ničím jiným než rouhačstvím.
V důsledku těchto vztahů zbyly na začátku 19. století na Ukrajině z tradičního soudního systému, vzdělanosti i Magdeburského práva pouze zůstatky relikvií. Ale dveřmi vyhozená Evropa se tentokrát na Ukrajinu začala vracet petěrburskými okny – společně s novodobými univerzitami, pozdním zrušením poddanství a relativně liberálními reformami roku 1860. Te Evropa přicházela na Ukrajinu ne v polském kabátě, ale moskevském kaftanu, nebo spíše petěrburském surťuku (tříčtvrteční kabátek). Ale klima v Malorusku bylo vždy trochu jiné, a proto i tak ctnostné imperiální ideje, jako např. slavjanofilství, byly na tomto území vystaveny jakýmsi obludným antiimperiálním mutacím – pochopitelně ne bez vlivu polských zákeřností.
Na zákeřnou polskost narážela imperiální tajná policie téměř na každém kroku. A nejen ta. Větší část imperiální vzdělané společnosti totiž byla přesvědčena o tom, že celé ukrajinské národní hnutí jsou jen polsko-rakouské intriky, které jsou většině Malorusů hluboce cizí a málo pochopitelné. Oni tomu vlastně věří ještě dodnes, s tím rozdílem, že rakouské intrikány te nahradili neméně zákeřní američtí intrikáni, no a především všude přítomní židé a zednáři v čele se Sorosem. Pro Ukrajince, kteří během své historie bojovali s Poláky mnohem úporněji a krvavěji než s Rusy, a při té příležitosti to nasolili i „židozednářům“, zrovna takový patronát představuje celkem nevšední, ba řekl bych až neuvěřitelný úspěch.
Ale i mezinárodním antiruským spiknutím lze jen stěží vysvětlit fakt, že v 19. století, tj. „v době, kdy - jak píše historik - Ukrajina byla politicky zcela asimilována Ruskem, nacházel všeruský liberalismus a konstitucionalismus největší podporu právě v ukrajinských provinciích“. Právě odtud pocházejí skoro všichni ruští liberálové a reformátoři – počínaje Nikitou Chruščovem, pocházejícím z etnicky ukrajinské Kurščyzny, a konče Michailem Gorbačovem, opět z etnicky ukrajinské Kubání. Mimochodem většina církevních reformátorů a filozofů pocházela rovněž odsud – celá slavná škola konce 19. a začátku 20. století, která se jednoznačně vymykala zákonům pravoslavné ortodoxie, a hlavně jejíž samotná existence byla v zásadním rozporu s tradičním antiintelektualismem ruského pravoslaví.
Polská katolická nákaza byla rozesetá po tomto území a jako neviditelný virus napadala lidi, které je jen stěží možné podezřívat z nadměrných propolských či prokatolických nálad. Těžko říci, kde se ta nákaza vlastně skrývala. Uniatská (řeckokatolická) církev byla v Ruské říši zlikvidována ještě v první polovině 19. století, polský majetek byl téměř do posledního zkonfiskován po dvou neúspěšných anticarských povstáních, polská lycea a gymnázia byla zavřena, polské kostely zničeny částečně za cara, ale především za bolševiků, paláce byly vypáleny i s jejich starobylým nábytkem, sbírkami knih, několikasetleté parky byly vysekány, z polorozbořených zámků byly udělány kasárny nebo konírny a dva miliony polských obyvatel Ukrajiny byly deportovány na západ, východ, nebo na onen svět.
Dokonce i na Západní Ukrajině, „osvobozené“ sověty teprve v roce 1939, byly stopy po polském obyvatelstvu velmi pečlivě vymazávány. V podstatě až po ukončení školy (ukrajinské, tak jak to bylo zvykem ve Lvově) jsem pochopil, že většina mých spolužáků měla polská příjmení - Sledz, Dufanec, Zackevyč, Ščensnovyč, a teprve po skončení dvou vysokých škol jsem se dozvěděl, že Ukrajinců v předválečném Lvově bylo pouze 20 % a že třetinu jeho obyvatelstva tvořili židé – a polovinu právě Poláci.
Mluvit o polském Lvově, a tím spíše o politické kultuře či, nedej bože, civilizační polskosti velké části Ukrajiny bylo absolutně nemožné. Ukrajinští nacionalisté i ruští bolševici byli v této otázce až dojemně jednomyslní. Koncem 80. let a na začátku let 90. měli ukrajinští antisovětčíci výraznou převahu pouze na západě Ukrajiny – v historických hranicích II. Rzeczi Pospolité. Začátkem 21. století se však jejich vliv, jak ukázaly parlamentní a později i prezidentské volby, povážlivě rozšířil na jih i východ – až k nejvzdálenějším hranicím I. Rzeczi Pospolité, které nyní lemují hranice Kirovohradské, Poltavské a Sumské oblasti. Zda se tento ukrajinský (a evropský) „Západ“ rozšíří dále na jih i východ, do stepní zóny „divokého pole“, kde nikdy žádná Rzecz Pospolitá nebyla, do míst, kde znali pouze Osmanskou a poté Moskevskou říší, lze jen těžce předvídat.
Myslím si však, že Ukrajinci, kteří právě na území někdejší Rzeczi Pospolité hlasovali v prezidentských volbách za Juščenka a demokratické strany, si ji přece jen musí pamatovat, a přinejmenším vědět, jak velký civilizační rozdíl je mezi někdejšími a pozdějšími správci, kteří posléze na tomto územím vládli. I když moc nevěřím na genetickou paměť – hezké téma pro básníky a publicisty, ale absolutně nespolehlivé pro politiky a politology –, přece jenom musím připustit, že kolektivní pamě existuje na mikroúrovni, na úrovni běžného charakteru – stejného, který Kyryla Petrovyče Špaka nutil k nekonečným, beznadějným a pro něj osobně nevýhodným soudním přím, a to kvůli na první pohled totálním maličkostem. Připouštím, že právě tato kolektivní paměť povzbudila miliony Špakových potomků vyjít do ulic na podzim roku 2004, a také kvůli nějakým zcela beznadějným a možná i pro ně nevýhodným věcem, které pro většinu jejich sovětských exspoluobčanů nepředstavovaly nic důležitého. Prostě měli pocit, že jejich práva byla porušena, ale především - že tato práva mohou zcela legitimně obhájit. Nejzajímavějším zjištěním tehdejších dnů bylo však to, že tentýž pocit měli i soudci Nejvyššího soudu, kteří se zcela neočekávaně zachovali tak, jako kdyby celý život pracovali v Rzeczi Pospolité a ani jeden den v Moskevském carstvu.
Ale Moskevské carstvo z tohoto území nikam nezmizelo, stejně tak jako nezmizela ani Rzecz Pospolitá. Udrželo se nejen v nespočetných památnících Lenina a podobné koloniální veteši dodnes neuklizené z Ukrajiny. Ono se, jak velmi sarkasticky podotkl před několika lety Jurij Andruchovyč, uchovalo v mozkových hemisférách, na úrovni šedé kůry mozkové, v nervových buňkách milionů homo sovětikus.
Mnohasetletá existence na civilizačním pohraničí je příčinou dramatické rozervanosti ukrajinské psychiky. Psychiky, jež se pohybuje mezi dvěma zcela nesourodými hodnotami a s tím spojenými modely chování. Publicisté to nazývají „postsovětskou schizofrenií“, sociologové – „sociální ambivalencí“, vychytralí politici – „mnohovektorismem“ či „hledáním vlastní cesty“, veselí postmodernisté – uvědoměním si „relativity různých pozic“ a „připraveností přehodnotit všechny postoje“.
Takováto existence si může zároveň přát nezávislou Ukrajinu i obnovení Sovětského svazu, integraci do EU i připojení k rusko-bělorusko- -kazašskému Jedinému Ekonomickému Prostoru, demokracii i autoritarismu, tržní ekonomiku i státem regulované ceny, obrození ukrajinského jazyka a kultury i další dominaci ruštiny. Ukrajinci se bojí změn, protože jim žádné změny nikdy život neulehčily. Proto když už si tedy jednou musí vybrat nezávislost, tak ať v její čele pro každý případ stojí starý komunistický boss, když už tedy musí přijmout nový žlutomodrý prapor, tak by bylo dobré přišpendlit k němu i kus toho starého rudého, když už musí mít nový erb, tak možná by nebylo od věci připojit k nacionalistickému trojzubci i srp a kladivo, no a co se týče nové národní hymny, tak by vůbec bylo nejlepší, kdyby neměla žádný text, aby, nedej bože, nedráždila ruské uši poloviny obyvatelstva.
Asi tak před dvěma roky při diskusi o politice Evropské Unie vůči „novým sousedům“ a o vhodnosti házení do jednoho pytle takových zemí jako Rusko a Maroko, Bělorusko a Egypt, Moldávie a Libanon Josef Langer poznamenal, že nehledě na opravdu velké a všem dobře známé rozdíly mezi těmito zeměmi, jsou si tyto země z pohledu EU konceptuálně blízké tím, že všechny jsou „více či méně vtažené do otevřené občanské války, a to z důvodu přijetí či nepřijetí západních hodnot“. Protože „Evropské unii v případě těchto zemí čelí jiná duchovní síla“ – ortodoxní islamismus v jednom případě a rusko-východoslovanský pravoslavný neosovětismus v případě druhém.
A proto do té doby, než Turecko a Ukrajina neukončí tuto vnitřní „občanskou válku“, tento dramatický „střet civilizací“ – na svém vlastním území a ve svých vlastních nervových buňkách – zůstanou pro Evropu Orientem – třeba sympatickým, třeba i přátelským, možná všemi možnými způsoby přidružovaným, ale civilizačně odlišným, tudíž cizím.
Comments